Progresivní smršť LEPROUS a THE OCEAN utopila Prahu v mlze

V pražském Paláci Akropolis jsme byli svědky mimořádně dobré kombinace skvělých, převážně progresivních umělců. Norská špička současné scény – LEPROUS, si přizvala k sobě na pódium THE OCEAN a PORT NOIR. Každý zvlášť pak zahráli perfektní, samostojný set, a tak jsme odcházeli s hlavami naplněnými pozitivními dojmy až po okraj.

Zvolit švédské alternativní, modern-rockové trio PORT NOIR předkapelou večera se ukázalo být báječnou volbou. S elegancí, nenuceným přednesem a navíc bez trémy, v naprosté pohodě a se skvělým zvukem, otevřeli večer a postupně přitahovali víc a víc zvědavých a hladových uší. Nevtíravá, melodická a příjemně rytmická hudba s velice poslouchatelným Lovem Anderssonem v čele, Andreasem Wibergem za bicími a Andreasem Hollstrandem s kytarou na bočním křídle, přehráli šest svých hitů, mezi kterými nechyběla chytlavá „Old Fashioned“, „Champagne“, nebo setlist uzavírající píseň „13“.

Navazující němečtí THE OCEAN neváhali rozehřáté publikum ještě více rozdmýchat hned prvním kusem. Tím byl hit „Permian: The Great Dying“ z aktuálního alba. Ačkoli je tahle věc po textové stránce obsáhlá, velká část publika se ke zpěvákovi Loïcu Rossettovi bez námahy přidala. Ostatně, dobrá třetina přítomných nesla ještě v živé paměti jejich epické noční vystoupení z letošního Brutal Assaultu. Technicky nebylo co vytknout, až na pár zapraskání v konektorech. Perfekcionisti s mnohaletou praxí předvedli v plném nasazení na pohled zajímavou show, nechyběl crowdsurfing, a to vše při perfektní simulaci zvuku, který známe z CD.

V průběhu zazněly věci jako: „Silurian: Age of Sea Scorpions“, „Bathyalpelagic I: Impasses“ i „II: The Wish in Dreams“. Když se rozezněly první tóny „Devonian: Nascent“, duch KATATONIe, i když bez přítomnosti Jonase Renkseho, kterého můžeme na nahrávce slyšet, na moment rozředil hutnou prog-metalovou atmosféru. Kolébající se dav se podmiňoval stupňujícímu se tlaku písně, a jakmile Loïcův výrazný řev ovládl a zaplnil plně prostor, dav vybuchl v extázi nahromaděných emocí. Výborná práce osvětlovačů a tuny valící se mlhy udělali také kus práce na celkové atmosféře. Poslední věc, „Firmament“, byla spíše podkresovou hudbou, protože Loïc se ve své dobré náladě rozhodl přátelit s publikem. Kromě toho, že pár jedinců podrbal na hlavě a podal si ruce s těmi, co stáli na balkonech, impulzivně využil dobře naskládaných beden, vylezl na zábradlí vrchního balkonu a během nepřetržené linie zpěvu si gestikulací dokázal pod sebe nahnat stádečko a následně skočit na připravené ruce, aniž by se v davu utopil či přestal zpívat. Loïc plul na lidech hlavou dolů, zatímco plnil mikrofon tvrdší vokální pasáží, a jeho kolegové na pódiu se tím vším dobře bavili. Závěrečný velký aplaus byl plně zasloužený.

Headlineři tohoto večera, norští LEPROUS, se bleskurychle připravili a set otevřeli singlem „Below“ z nového alba „Pitfalls“, které na tour prezentují. A jelikož texty nejsou dvakrát těžké na zapamatování, většina přítomných zvládla odzpívat nejen zmíněný singl slovo od slova, ale i všechny ostatní příspěvky k tomuto albu. Nikdo nečekal míň než naprosto famózní, zvukově vyváženou, emočně naplňující a energicky devastující show. Ale bylo to mnohem lepší! Nějaké ty změny v sestavě nebyly vůbec negativně znát, pozitivní náboj nové krve spíše přispěl k celému představení a svěžest byla znát na všech stranách. Na trůně za bicími, se strojově přesnou, epileptickou brutálností, seděl Baard Kolstad, který přepnul z módu BORKNAGAR na mód LEPROUS bez potíží. Vpravo exceloval s baskytarou Simen Daniel Lindstad Børven. Energický, neustále pobíhající a skvělý Tor Oddmund Suhrke s kytarou od Aristides brilantně určoval schizofrenní tep písní, a s neskrývaným úsměvem šířil své charisma nejen do prvních řad. Současně vykrýval boční vokály a sáhl si i do kláves, čímž dokázal jak nesmírně variabilním je hráčem a důležitým prvkem.
Od roku 2017 můžeme v sestavě pozorovat i rostoucí potenciál vcelku nenápadného Robina Ognedala, chrlícího kytarové riffy a melodie s lehkostí a také vybroušenou přesností diamantu. Své stálé místo již na pódiu zaujal i nadaný cellista Raphael Weinroth-Browne, který se svým citem, mezihrami a melodickou melancholií doplňuje tíživý přesah textů a zároveň posunuje jejich styl po nové ose, v pozitivním slova smyslu. A konečně, bezbřehá vokální dokonalost v neustálém vývoji, experimentu a barvitém přednesu, mistr falzetu a i těch nejmenších emočních nuancí: Pan elegán Einar Solberg, s celým svým charismatem a inteligentním přednesem, dokázal opět zbořit naše zažitá „nej“ v oblasti dosud zhlédnutých a naposlouchaných koncertů LEPROUS.

Tam, kde mnozí tápali v prostoru, jaký nový zvuk alba „Pitfalls“ nabízí, působil Einar jako zkušený průvodce a architekt v jednom. Přesně zapasovával detaily do sebe a dokázal tak, jak nová hudba skvěle funguje. Einar se dle všeho musí živit pránou a nadšením publika, protože jakmile se jeho receptory přisají k tepně davu, rozpoutává tak přesvědčivou, upřímnou a výrazově (i pohybově), bohatou show, až se tají dech. Kromě novinek „I Lose Hope“, „Observe the Train“, „At the Bottom“ a „Alleviate“, došlo i na staré dobré a osvědčené kusy ze starších alb, jako „The Valley“, „The Cloak“ z alba „Coal“, zástupci „The Price“ a „Third Law“ za album „The Congregation“, nebo „Stuck“, „From the Flame“ a „Mirage“ z alba „Malina“.
Vytoužený a vymodlený vrchol večera se opět vrátil k novince a směřoval k nevyhnutelnému: silné, devastující kombinaci písní „Distant Bells“ a „The Sky is Red“, mezi kterými atmosféru ještě více nahustilo cellové sólo Raphaela. Už od prvních tónů šlo cítit změnu v publiku. Tam, kde dosud sdíleli a bavili se, tam náhle s vážnými výrazy porozumění plně prožívali hloubku a intenzitu hudby. A jak zvuk gradoval, dav zrychleně dýchal a žil z každého tónu a záchvěvu v Einarově hlase. S koncem „The Sky is Red“ jsem si uvědomila, že celé nové album bylo vlastně jen estetické, hudební křoví, a to jádro se skrývá v té redundantní, disharmonické sekvenci bez zpěvu a ostatních nástrojů. To zlověstně prázdno a ticho bez vytyčeného prostoru, počátku a konce. Minimalistickým vyjádřením dokázali LEPROUS vytáhnout na světlo nesmírně silné emoce a – jak se ukázalo během „Distant Bells“, pro jednou zase „zbořili“ pražský Palác Akropolis.

Když bych si mohla vybrat hodnocení večera, dám dvanáct bodů z desíti, ovšem tuto škálu nemám reálně k dispozici. Faktem je, že hudba LEPROUS zraje a dospívá. Ze schizofrenního, technicky náročného prog-rocku přešla v dobře stavěný art-pop s přesahem do dalších stylů, ovšem výrazové prostředky, hlasové možnosti Einara a naprostá, do puntíku promyšlená struktura písní hovoří o tom, jak moc ještě mohou světu nabídnout v dalších letech.

PORT NOIR
Young Bloods, Flawless, Champagne, Blow, Old Fashioned, 13

THE OCEAN
Permian: The Great Dying, Mesopelagic: Into the Uncanny, Silurian: Age of Sea Scorpions, Bathyalpelagic I: Impasses, Bathyalpelagic II: The Wish in Dreams, Devonian: Nascent, Firmament

LEPROUS
Below, I Lose Hope, The Valley, The Price, Third Law, The Cloak, Observe the Train, Alleviate, Stuck, At the Bottom, Distant Bells, From the Flame
—–
Bonus:
Mirage, The Sky Is Red