WARDRUNA vyprodala pražskou Lucernu

Můžeme jen děkovat bohům, že Einar „Kvitrafn“ Selvik opustil black metalové GORGOROTH a dal se na sólovou dráhu. Díky němu a vzácným kontaktům mohl vzniknout unikátní hudební projekt WARDRUNA – neopohanský historizující soubor pracující s netradičními hudebními nástroji, jako jsou kůstky, dřívka a kravské rohy. Jakmile došlo na spojení s televizí History Channel a seriálem Vikingové, ke kterému dopomohli ke skvělému soundtracku, jejich sláva se šířila nezadržitelným tempem. Do roku 2015 byl součástí také další z bývalých členů GORGOROTH, a to Gaahl, jehož zpěv jste naposled mohli slyšet v rámci alba „Runaljod – Yggdrasil“.

Ale jelikož WARDRUNA není zrovna malý komorní soubor, který by mohl každý den koncertovat v jiném městě, bylo vzácností, a stále jí je, když zavítá právě do naší země.
Publikum v Česku je vřelé a snad i díky silné pohanské tradici, historii a neopohanské menšině se WARDRUNA těší velké oblibě, což lze znát na vyprodanosti jejich koncertů.

Tentokrát vyprodala hned Velký sál v Lucerně. Ten se naplnil převážně černě oděným davem s rituálními kresbami, tetováními a ozdobami na těle, jako by se měli stát součástí velkého rituálu, ke kterému se připravili jak fyzicky, tak psychicky.

Se čtyřmi alby na kontě, množstvím skvělých ovací recenzentů po celém světě a atmosférou, kterou kolem sebe rozprostírají, jsem se na koncert velmi těšila. Nebylo to moje poprvé, ovšem s živou vzpomínkou na jejich umění v rámci festivalu Brutal Assault, jsem počítala s možností, že upadnu do meditativního transu a žádná recenze nebude.

V okamžiku, kdy se v sále zhasla světla a rozezněly se první tóny písně „Týr“, dunivé rány paliček, rozeznívající kožené blány na bubnech, rozvibrovaly také židle, na kterých jsme seděli, včetně nás samotných. Ve společném sborovém zpěvu všech členů jsme začali rozeznávat hlas nejen Einara Selvika, ale také hlavní zpěvačky, kterou je Linda Fay Hella, bez jejíhož hlasu by byl projekt neúplný.

Silné mrazení, způsobující husí kůži, po nás přebíhalo nahoru a dolů s každou další písní. Dokonce jsem cítila, jak vedle mě lidé hluboce vydechují a prožívají hudbu stejně intenzivně, jako já. Severské rituální rytmy, volající nás ke kolektivnímu sdílení tradic, svátků, oslav, válek a příprav na boj i na odchod na smrt, se zařezávaly do našich kostí a uší. Brzy jsme se duchem přenesli na skandinávské pobřeží fjordů obklopených horami a tepali jsme jako jedno tělo. Byl po nás přichystán dvě hodiny trvající set, doprovázený mlhou i světelnými efekty, z nichž nejsilnější byla boční světla přenášející dokonalý, zvětšený otisk hudebníků na zadní oponu, a také stroboskopy, které v některých silných pasážích podtrhovaly naléhavost vokálů. Až na chvilkové nedokonalosti, kdy se zvukař musel poprat se správným vyzněním neobvyklých nástrojů a doprovodných hlasů, byl zvuk výtečný.

Z jasně zářících očí fanoušků se dalo vyčíst, jak muzikanti plní hudební přání a hrají všechny vytoužené písně napříč alby. Dočkali jsme se tak mnoha písní z nichž mohu zvýraznit půvabnou „Isa“, v níž vyniká hlas Lindy, mezigenerační zpěv potomků „Odal“, oblíbenou „Raido“, k níž můžete znát videoklip, nebo třeba „Völuspá“. Ze starších, rituálních kousků připomenu „Solringen“, „Rotlaust Tre Fell“, „Fehu“, nebo „Naudir“, při jejichž atypických rytmech se Lucerna chvěla v základech a genius Loci rozpínal své prsty i do posledních z koutů. Nesměla chybět ani píseň, před kterou si Selvik dovolil promluvit o tom, jak je důležité tvořit nové písně o rituálech z běžného života, i v dnešní době, kultuře a času. Je jedno, jaké uctíváme náboženství a kdo má kolik síly a moci, všichni se rodíme a všichni umíráme. Poslední píseň z repertoáru patřila smrti. Zpěv melancholické písně „Helvegen“ doprovází umírající na druhou stranu, pomáhá pozůstalým se s odchodem vyrovnat a ukázat, jak moc zesnulý pro druhé znamenal. Jakmile velice emotivní balada dozněla, zvedl se sál a s mohutnými ovacemi dokázal, jak moc si tvorby WARDRUNy váží, což od srdce dojalo nejen Selvika. Nekončícím potleskem, pískotem a jásotem ze spodních a vrchních pater si publikum vysloužilo poslední píseň. Přídavkem byl kus spojený s osobností Ragnara Lothbroka a jeho smrtí v jámě plné hadů. „Snake Pit Poetry“ vypráví ústy Selvika, o smrti z pohledu Ragnara, kterou očekává.
I tento kus byl impulsem k masivní dohře v podobě potlesku, hlasitého nadšení a výskotu. Bylo těžké se vrátit zpět do reality a z duchovních výšin také zpět do vlastního těla, zvednout se a odejít ze sálu. Doufejme, jak Selvik podotkl, že brzy bude opět možnost se společně sejít a prožít si to, co jsme měli štěstí prožít a vyslechnout si tento večer. Hluboce se ukláním tomu, čemu věnují členové WARDRUNA svůj čas a kus života.

Tyr, Wunjo, Heimta Thurs, Thurs, Runaljod, Raido, Völuspá, Isa, Bjarkan, UruR, Solringen, Dagr, Rotlaust tre fell, Fehu, NaudiR, Odal, Helvegen
—–
Bonus: Snake Pit Poetry