ENNOVEN – Empty Passes, Silent Trails

Pokud máte dlaně, co si stále ještě pamatují doteky, které vám bolestně připomínají časy, kdy jste byli šťastní a kdy existovala živá naděje na dobrý a nezpackaný život vlastním nemocným mozkem, a pokud vnímáte paralelu mezi těžkým zvukem a černý bahnem na dně tmou naplněné propasti, v níž poznáváte pouze vydýchaný a vlhký vzduch s příměsí zetlelých zbytků rostlin, které se vší silou snažily doplazit ke světlu a růst, toto EP bude vaší solí v čerstvé ráně i náplastí zároveň. Blackgaze ambientní tvorba ENNOVEN je rozbitá, uvnitř bolavá a tmou zaslepená. Stejně jako AMENRA, oživuje všechny silné emoce a nechává je probíjet nervovými zakončeními. Těžko uvěřit, že tak komplexní dílo je z rukou jediného člověka. A přesto…

EP „Empty Passes, Silent Trails“ je silnou zpovědí, zcela podmíněnou konceptu vyprávění o samotě a přerodu z absolutního osobního zatmění k hledání nového zdroje světla a tepla – pokud ještě vůbec nějaké existuje a je míněno zde být také pro nás. Z úvodní melodie v „No Warmth“ a jednoduchých tónů linoucích se ze strun okamžitě cítím palčivě ledový a svíravý pocit ticha a atmosféru rezignace, úpadku daleko za dvojité dno únosnosti, a ta bezvýchodnost svírá hrdlo už při úvodních táhlých taktech. Ty správně napovídají, že tento poslech nebude o rychlosti a o agresivní hře. Nebude ani o kolektivním burcování, bude zde pro nás, bude o nás, nicméně bude tak silná, jak moc je v nás usazená tma.

Mateusz používá dvě hlavní verze vokálního vyjádření. Jedna se čistým zpěvem zpovídá a truchlí, ta druhá skřípe v blackovém zastření a věcně popisuje atmosféru nelehké cestě duše k přežití těch nejčernějších dní.

Ambientní a minimalistická mollová hudba v „Dwellers of Mist“, s jemným monotónním třesem v pozadí, nechává vyniknout detaily zdevastovaných vzdušných zámků. Skrze vysoké tóny a kontrastně dno drásající baskytary vytváří prostorový dojem nazírání z propasti vzhůru k noční obloze, na níž svítí jediná hvězda. Ale těch asociačních podob je tam nespočetně, každý si nalezne tu svou. Jeho kytara zní prašně a stroze jako pustoprázdná poušť po té, co jindy živou oblast postihla přírodní katastrofa. Prach, ticho, skelet ze stromů a budov. Opakující se téma a hluboké tóny umocňují atmosféru bezvýchodnosti, úzkostné nezvladatelnosti situace a vakua.
A stejně tak, jako v tragédii zdobí svázané růže černá stuha, svazuje nás táhlý pláč houslí, nutí pokleknout a plakat, zbavit se toho tíživého břemene v hrudi. Vypreparovat tak všechny chybné části z hlavy a aspoň na chvíli nemít tak úzko v duši.

Katarzní post-metalově laděný blackened-doom se právě zde nasycuje o další vrstvy, dosahuje masivního vyznění a přívolává očišťující dešť. Když přijde ohlušující náraz do stěny ze všech pórů tryskajícího zklamání a lítosti, bytostně vnímáme moc očištění, která zbavuje tělo od neúnosných vzpomínek a zážitků tiše zabíjejících dny a vše lidské, co uvnitř ještě zbylo. Destruktivní a zároveň obnovující síla vůle naplňuje melodie, utichají bicí, ale přímo cítíme, jak se rozpíná prostor, jak se rozpínáme my sami. Jednolité téma opatrně přetíná všechna vlákna k minulosti a podemílá zdi vybudované kolem ztrápené duše. Někde nad hlavou je světlo, někde za tou černou térovitou clonou je čerstvý vzduch a možná i nový život. Černá díra usazená v hrudníku za klecí z žeber polyká budoucnost a všechny drobné pocity dočasného štěstí. V jednu chvíli jí dovoluje všechno pohltit, ve druhé se zuřivě obhajuje. A zvuk sílí, tep je opět znatelný, tělo bojuje, život se brání svému zániku. Energie proudí až do posledního nervového zakončení a úleva napíná kůži k prasknutí. Na konci zhroucení existuje cesta přetvoření hmoty v něco nového. A opakem života není smrt, ale znovuzrození.

Jakmile se rozezní „A Reign of Night“, těžké doby na kopáku, po pár taktech nabalené o opatrné doteky paliček na blanách bicích, rozhýbou smuteční pochod a udržují stálé tempo pravidelného přísunu kyslíku do plic. Špinavý a zastřený hlas opět napoví, jak se cítit. A pak začne naléhavý zpěv, který v nejvyšším tónu stahuje hrdlo bolestí.

Léčba pokračuje novou a zároveň závěrečnou etapou v „Empty Passes Silent Trails“. Smířlivé sólo houslí uzdravuje rány a chladí čerstvé jizvy. Téměř dvacet minut trvající léčebná procedura poskytuje mnoho prostoru pro opatrnou ale cílenou manipulaci s dechem těch, co poslouchají. Postupně je donutí svraštit čelo, prožít si niternou tíživost, ovšem také zřetelně cítit úlevu. Takto upřímná zpověď promlouvá k davům, hledá společné body a staví na vzájemném pochopení. A pokud mohu opět přidat jednu asociační kresbu, jako bych ležela uprostřed noci na nemocničním pokoji, skrze pulzování kláves cítím překapávat umělou podporu z kapačky do žil. Je to jako udržovat při životě tělo, které už toho zažilo příliš mnoho, aby dokázalo cítit změnu, zázračně se vyléčit a začít znovu a lépe. A to tiché pokapávání a slyšitelný pomalý tlukot srdce je notový zápis pro hru bicích.

To, co ENNOVEN umí vskutku mistrně, je nahustit groovy kytary v celou armádu zvukových stop, která maskuje osamocenost autora, a s touto armádou rytmizovaných riffů zvuk sílí, graduje a rozpíná se až kam uši dosáhnou. Z jemného víru vytváří mocný proud změn a emocí, co s sebou strhne veškerou pozornost. Melancholické verše řídí obnovu tkáně a naplňuje hrudník silným pudem sebezáchovy. A pod tím vším tlakem slzy tečou a je to zcela namístě. S intrem odcházející ledové bouře odchází i černá mračna, hudba zjemňuje, utichá, kytarová linka se pomalu vytrácí.

Mateusz hraje čistou depresi, neskutečně otevřený důkaz o úzkostech. Dovoluje se vcítit, pochopit, nechat zemřít, zaniklé oplakat a znovu povstat z vlastního prachu. Ztracená víra a dobrovolná izolace raněného kusu od zdravého a veselého „stáda“ nemusí nutně končit jeho uhynutím. Ve tmě vyniká světlo a v tichu nejvíce vyzní slova, která potřebujeme bytostně slyšet. Ale každý takový proces začíná odhazováním zátěže a dávání sbohem té části, která v nás již zemřela. Ta víra, co právě umírá, lze ještě zachránit.

Je to více než 2 měsíce, co mě toto EP postavilo mimo provoz. Nutná potřeba ticha a doběhnutí emocí se záhy projevila.  A taková díla jsou vzácná a zásadní. Ještě stále trochu beze slov dopisuji tuto recenzi a nevím, jak ji ukončit. Některé prožitky nedrží strukturu. Některé prožitky vás rozbijí na tisíc kousků.