THE OCEAN – Phanerozoic I: Palaeozoic

THE OCEAN je německý progresivní projekt kytaristy Robina Stapse, který ovládá umění kolem sebe nabalovat zvukově i stylově zajímavé hudebníky, a společně pak tvořit koncepční, těžká alba. Nové album „Phanerozoic I: Palaeozoic“ je tak překvapivě stylově spíše minimalistické dílko oproti předchozím kusům, paradoxně má ovšem více co nabídnout. Toto album si šetřím na správný moment prvního spuštění už dlouho.
Stojím na starém autobusovém nádraží. Zrezlé pilíře s oloupanou barvou drží staré betonové desky nad mojí hlavou, a z vlněného plechu odkapává kondenzovaný chlad. Čekáme tady asi tři, postupně nás přibývá – stejně prázdné výrazy pondělní odevzdanosti všemu, co přijde, jakmile nás spoje rozvezou do míst určení. Zapínám: „play“. Pomalu najíždí postapokalyptické depresivní intro plné stejného ticha a chladu, jaké mě to ráno obklopuje („The Cambrian Explosion“). Přidává se hluboká klavírní linka a táhlé, tísnivé zvuky syntezátorů. Pak přichází sled pravidelných úderů evokující příchod velkých změn a zvuk uceleně graduje: Teď!

Přede mnou se otevírá scenérie Permu („Cambrian II: Eternal Recurrence“), geologického období naší planety, které znamenalo více než 50 milionů let vývoje všeho živého, hlavně obratlovců. Je to období tvořivé evoluce, ale také doba pěti největších destrukčních etap mající za následek vymření mnoha živočišných i rostlinných druhů. THE OCEAN tak opět vsázejí na koncepční album a příběh vsázejí mezi předcházející alba „Precambrian“ a „Heliocentric“ / „Anhropocentric“.

Mráz mi přebíhá po zádech, hlavou mi probleskávají názvy jako „Deadhead“ od DEVIN TOWNSENDa, GHOST BRIGADE, KATATONIA, OCTOBER TIDE, ROSETTA… A to už je pořádně dobrá asociační nálož na otvírací pecku. Začínám slintat jak I. P. Pavlovův pes. Soustředím se na kytarové linky a nořím se mezi ně a basové přechody („Ordovicium: The Glaciation of Gondwana“). To, že album bylo nahráváno na Islandu, se dokázalo na celém albu citlivě podepsat. Inu, příliš nezahřeje.

Následuje stylisticky zajímavější kousek – „Silurian: Age of Sea Scorpions“. Dobře zpívatelný text doplňuje šepot v pozadí, ponuré violoncello a kytary bublající pod povrchem, jemně obtančené zvukem bicích. V hlavní roli opět depresivně malebný feeling kytar připomínající Katatonii v celé své kráse, ale nejen ji: Jestli ještě nevěříte na reinkarnaci, tak tady máte znovuzrození duše GHOST BRIGADE v přímém přenosu.

A koktejl mícháme dál: unylou část střídá silnější, vykřičená pasáž (headbanging na veřejnosti povolen), pak dochází ke znatelnému zpomalení, kde si to střihne swingově laděné piáno, aby se jako i ti progoví fanoušsci nažrali, a po lyrické části si následně můžete zatančit ploužák se svojí milou za zpěvu:

„I am super fucked and all I really want is to sleep now
Exposed to my interpretations
Please cut me out of this equation
Release me
My conscience is as clean as the bluest sky after a storm
You were so proud of our achievements“.

Pak si to skladba opět namíří zpět k původnímu zvuku, se kterým začínala, a odevzdanému growlu zanechávající v ústech hořkou pachuť koloběhu života až do samotného, lehce vleklého konce. Správně navazuje z prvu čistě instrumentální skladba („Devonian: Nascent“), po jejímž dlouhém intru se ozve notoricky známý a uklidňující hlas Jonas Renkse (KATATONIA). Tepová frekvence mi znatelně klesla. Se zatajeným dechem, a netečným pohledem do ubíhající šedé krajiny moravské Zeměplochy, se utápím v dokonalém zvuku a návykovém refrénu. Toto je progové nebe: celkem jedenáctiminutová – a tedy nejdelší píseň alba, nabízí zhruba po své deváté minutě melodický dezert v podobě mistrně naservírovaného growlu Löica:

„The song that remains unsung
A chain around my neck
Thrusting on my back
This violent storm ahead
Of time never spent
Nascent“

Následující skladba, „The Carboniferous Rainforest Collapse“, je oproti předchozí už jen jakousi teatrální mučivou dohrou za mistrně zahranou hrou. Tříminutový melodický epitaf, maskující výměnu kulis před divákem, věští velký pád. A jdeme do finále: „The Permian“ – vyhlazení 90 % všeho živého z povrchu Země. Brilantně umístěný devítiminutový vykřičník nejen za celým albem, ale také za uvědoměním, že planeta Země má dost síly, aby se zbavila celé lidské existence kdykoliv si zamane. Mimochodem, ať zvedne ruce ten, kdo v tom cítí trochu „Eulogy“ od TOOL. Já tedy ano.

Hudba THE OCEAN je tak proměnlivá, jako jejich členové. Ti přicházeli a odcházeli, stejně jako příliv a odliv oceánu, až se nakonec ustálili na čísle 4. Někteří fanoušci se stále nemohou smířit s „novým zvukem“ a stylem, s jakým k tvorbě nových alb přistupují. Osobně to nevnímám jako krok nazpět, ale naopak vpřed. Každé album se noří do hloubky a dynamicky naráží na lidská dogmata jako těžké vlny na korálové útesy. Gro tvorby zůstala diskuze na téma věda versus náboženství, hledání a pochopení role lidstva ve Vesmíru, střet času, evoluce versus lidské ego. Ukazuje lidstvo jako podstatný článek vývoje, ale nikoliv jako zlatou éru planety Země. Staví posluchače nikoliv před líbivou scenérii, ale před mnohem širší náhled na jeho existenci. Nehází mu milodary pod nos; poslech je naopak docela nesnadnou záležitostí pro ty, kteří nejsou na prog zvyklí. A o to více jsou jejich zvukové materiály cenné.

THE OCEAN obtékají „fanouškovské ostrovy“ post-metalu, sludge, prog metalu a mnoha dalších. A nejen, že o evoluci skládají svá alba, oni sami jsou symbolem té temnější progové evoluce současnosti. Pro zajímavost, unikátní artwork alba má opět v režii norský umělec Martin Kvamme, a dokonale doplňuje jeho obsah.