BLAZE OF PERDITION – The Harrowing of Hearts

Současní polští BLAZE OF PERDITION mají jedinečný zvuk, který připomíná starou tvorbu BEHEMOTH a tvorbu od MGŁA​, a to díky skvělé hře na kytaru a důležité roli bicích, jejichž precizní práce tvoří páteř písní. Zároveň se ovšem atmosférou dotýká tíživé melodiky, čímž přesahují klasický žánr okultního a mystického blackmetalu.
Dávno nikdo nepochybuje o důležitosti polských kapel na metalové, rockové a potažmo progové scéně. Temnotu, která jejich tvorbu zahaluje, protínají kytarové riffy a syrové vokály, stylem přesně- a místy až agresivně mířených bodných ran. Tou perforací skrze prvotní vlnu blackmetalu, která se na vás vyřine, paradoxně vytváří cestu paprskům světla a osvětlí tak fakt, že i pod tvrdou slupkou BLAZE OF PERDITION leží kvalitní melancholické melodično.

Zvuk alba „The Harrowing of Hearts“ je až překvapivě nový. Jakoby se rozhodli nadobro utnout dojíždějící model vyjadřování na poli děsivého okultního metalu, který zvukem ani vizáží soudobým kapelám nestačil, a začali skládat znova, uprostřed bahna, skal a tlejících hrobů. Rozhodně je pozitivní, že se soustředí na magii zvuku a práci s atmosférou více, než na drsné skřeky v prázdných riffech. První známkou postupu jejich hudebního progresu bylo předcházející album „Conscious Darkness“ z roku 2017, kde poprvé představili velmi vyzrálý přednes a kompozici, se kterou začali posilovat své hudební charisma a šířit svůj vliv daleko za hranice.
Black/deathové vokály zasazený do kytarového prostředí blackmetalu se zajímavými souhrami a detaily toho nabízí jako celek mnohem více. Dala jsem tomu druhý, třetí i pátý poslech a stále objevuji nějakou novou vrstvu nebo záchvěv ledového zoufalství na několika tónech. S každou písní uspokojují jinou část mozkových buněk prahnoucích po dokonalosti. Jednoznačně se jedná o silně atmosférické album, ovšem s překvapivě dobrým hospodařením s energií.

Hru otevírá „Suffering Made Bliss“ hlasitým tlukotem srdce a mohutným nájezdem kytar a zpěvu. Klasická blackmetalová sypačka na bicích zde zatím kouzla nepředvádí, to se prokáže až v pozdějších kouscích, ale rozhodně nehraje nudně. Píseň se skládá z několika částí. Ty rychlé a silně expresivní, v refrénu chytlavé, prokládají pasáže pomalé, kde je chytře zapojený přednes ve formě výrazného šepotu, díky kterému dostaly nádech okultismu a úplňkové mystiky. Konec mi místy připomíná PRIMORDIAL a jejich „Empire Falls“. Zde se mimo jiné i projevuje náklonnost kapely ke oldschool gothic rocku a vypravěčství obecně.

„With Madman’s Faith“ se pomalu loupe ze slupek jako nedovyvinutý plod, ale jakmile nabere dech, prudce se změní dynamika a žene rychle kupředu jako jezdci apokalypsy. Jeden by řekl, že toto tempo nelze udržet, aniž by nedošlo k mírnému zevšednění. V momentě, kdy by tak mohlo nastat, si všimnete tlumeného sóla neklidné a tak trochu šílené kytary, do něhož vstupuje vysoce artikulující skřípavý hlas. Ten čím dál víc přebírá hlavní slovo, až dojde na náhlý kolaps a rozpuštění nahuštěného zvuku v nečekané mimožánrové kytarové vyhrávce. Tato mezihra inteligentně rozdělila zvuk a dovolila zpěvu s novou silou spustit další vlnu šílenství. Brilantní!

„Transmutation of Sins“ je taková nejvíc zpívatelná věc, u které předpokládáte určitý vývoj. Výborně se hodí do rádia. Někde hodně, hodně, hodně hluboko v základu mi tím šepotem a basovou kytarou zapojili vzpomínku na velmi ranou tvorbu Tristanie a Sirenie, což sice není důležité, ovšem to, že z toho čpí stejná originalita a přepisování dějin, to už důležité je. Píseň nemá slabé místo. Stačí se zaměřit na linku baskytary, nebo se nechat unášet melodií kytar schovanou za vokály.
Zdá se, že polští muzikanti nejlépe tvoří, když se stavějí zády k autoritám a vnucovanému bohu. „Królestwo Niebieskie“ je toho příkladem. Hodně využívaný šepot střídaný urgencí a silnou kadencí vyprávění blackmetalového chrapotu je rozhodně plusovým bodem. Člověk má pocit, že se pořád něco děje a vlastně nemá čas na odpočinek. Hltá minutu za minutou a je mu vcelku jedno, že nedýchá. Je mu úplně jedno, že jej právě obětovali na otláři a že mu právě vycucávají plastovým brčkem morek z kostí. Hlavně, že to tak pěkně hraje.

O něco více „heavy“ je zvuk kytar ve „What Christ Has Kept Apart“. Co do hlasového přednesu, pohybuje se po jedné linii a tentokrát si tolik nehraje s atmosférou. Střílí to mezi kytary natvrdo a bez milosti. Důležitá je zde celková souhra kytar a jistý druh vzdoru, který lze z pojetí písně cítit. Provedením více tíhne k surovému black metalu, ale jako by k tomu corpse-paintu zapomněla na to, že má na sobě džíny a křivák s nášivkou Motörhead. Nic proti křiváku a džínám, jen jsme se trochu vzdálili od té původní představy rituální kutny, tepaných kalichů na odkapávající krev a svitu úplňkové luny.

Předposlední „The Great Seducer“ se toto snaží trochu napravit, ale ten křivák už jim zůstane do konce alba. Teď vážně: je to mohutný příval bicích a splývavých kytar s mohutnou silou a přesvědčivostí. Tohle chcete slyšet naživo, o tom bez debat. Konečně zase dochází na hrátky s výrazem hlasu a já už zase hltám každou sekundu v plném tranzu a svalové tenzi umrlce. To, co nečekáte, je zmírnění tempa zhruba v polovině písně. Najednou odnikud přicupitá jemný zvuk tamburíny, poeticky vstoupí a zapojí několik šeptajících hlasů najednou. Jsou v mojí hlavě? Jsou všude kolem. Nezbavíte se jich. Jejich slova jsou natolik naléhavá, že máte tendenci si obejmout kolena, posadit se do rohu místnosti a za mírného kolébání čekat na to, až si pro vás přijdou. A oni přijdou. A mají zase ty seprané džíny a křiváky s nášivkami, ale je to velmi příjemný poslech. Pamatujete na „Deadhead“ od DEVIN TOWNSENDa? Tak trochu na ten způsob, jen v rychlejším tempu a bez pronikavého křiku. Mám pocit, že si nás poslechově zpracovávají na trochu jinou kulturu zvuku, který na to bude následovat, a daří se jim to výtečně. Přechody mezi skladbami jsou promyšlené a nic vyloženě nebije do očí.

Dokonce se podařilo na závěr zapojit i předělávku „Moonchild“ od FIELDS OF THE NEPHILIM. Hrají výrazně rychleji, trochu po svém, ovšem esence gothic rocku, spirituality a zamlžených koncertních hal se zachovala. Vlastně to vůbec není špatné, hlas je navíc velmi přesvědčivý a tak akorát správně chraplavý, jak ho máme rádi. Tohle bude přesně ta báječná, oddechová tečka v podobě přídavku, kterého se snad dočkáme na koncertech.
A tak album „The Harrowing Of Hearts“ vychází pod Metal Blade Records a nabízí plnohodnotný stream pro všechny nedočkavé.