AS I LAY DYING – Shaped by Fire

AS I LAY DYING povstali z popela jako Fénix. Album „Shaped By Fire“ přináší smršť návykových refrénů, divokých kytarových riffů a hlavně hromadu energie, která vám rozproudí krev v žilách!

Když v prosinci 2016 Tim Lambesis opustil vězení, zamířil s pokorou a slovy omluvy za všemi jednotlivými členy kapely, kteří od roku 2014 čekali jako opuštěná pirátská loď na svého kapitána. Napjatě a nervózně čekali hlavně fanoušci kapely. Když 7. června 2018 vydali singl „My Own Grave“, bylo vymalováno. AS I LAY DYING navázali na přerušená lana a šplhali se znovu s chutí vzhůru k prvním příčkám hudebních žebříčků. Následující singl „Redefined“ vyšel 12. dubna roku 2019. Text skladby společně s videem potvrdil otevřenost, s jakou AILD hodlají servírovat nový, osobní materiál.

Nová energie, nový začátek, nové turné a nově nabytá svoboda: „Shaped by Fire“ – zrození fénixe.

Intro alba s názvem „Burn to Emerge“ probouzí z hlubin Balroga, u kterého se místo strachu tetelím radostí a nadšením, že UŽ-JE-TO-TU-ZASE! „Blinded“ nás už od začátku překvapuje čistotou a ukecaností vokálů. Jde vidět, že za ty roky má Tim světu rozhodně co říct a musí to jít ven. Drobný „odpočinek“ ještě více rozdmýchal oheň jádra kapely. Sehrané, plynule navazující pasáže, drobné detaily v podobě kytar i dobře načasovaných efektů bicích začínají vrývat pod kůži typický vzorec.

„Shaped by Fire“ je hit, se kterým se budou válcovat festivaly i halové koncerty. Je to vcelku mírná a zpěvná rádiová věc s mocnou, kytarovou sypačkou tvořící pevné dno písně. Musím přiznat, že po jejím vydání mi hrála několik týdnů v uších. Má velkou sílu a brutálně pozitivní náboj. Šplhající kytary doprovázejí vokály v refrénech, neotřelé melodie zaujmou a hlavně: neustále se v ní něco děje!

Následuje pokyn pro otevření moshpitu: „Undertow“. Publikum už se rozehřálo, je čas začít dělat pořádný bordel. A to i když zrovna sedíte na kancelářské židli (jako zrovna já při psaní tohoto článku). Tím chci říct, že celé album mi přijde jako dokonalý návod na výtečně odehraný a živý koncert na pódiu i pod ním. Jako by se jednalo o live vystoupení, ve kterém jste od první do poslední minuty součástí tak poutavého představení, že vás tentokrát nějaký bar nebo čerstvý vzduch nezajímá. Melodie hrají důležitou roli, stejně tak neustále bilancování mezi dojemnými osobními texty a následným chrlením ohně v pasážích, které pevně ovládají tvrdší vokály.

Nenápadná „Torn Between“ se schovává uprostřed alba a je dle mě mírně nedoceněná. S tím, kolik velkých hitů album obsahuje, se tato píseň dostává do průměru alba, pokud by se ale objevila třeba na albu ARCH ENEMY, automaticky by se jednalo o hit. Začíná melodickým šepotem, ale pak se prodere k temnějšímu zpracování s dalším, dobře zpívatelným refrénem.

S mizejícím šepotem také mizí z doslechu a uvolňuje cestu dalšímu nářezu, kterým je „Gatekeeper“. Tahle věc se skutečně s melodiemi nemazlí a řeže do živého. Ideální čas otevřít „wall of death“ a potrápit krční obratle při „headbangingu“. Tříapůl minutová vyřvávačka je nejagresivnější částí alba a kytarové sólo na konci se tentokrát neopírá o lehce zapamatovatelné, tesklivé melodie. Určitě je to potenciálem nejméně komerční počin alba, a ta autentičnost vyjádření se mi více než líbí.

„The Wreckage“ je pravým opakem. Je všechno to, co „Gatekeeper“ není. Připomíná mi to styl, se kterým skládají hity SOILWORK. A vlastně, na nic si nestěžuji. V polovině přichází zlom v podobě melancholického povzdechnutí vokálu s jednoduchým kytarovým doprovodem, ale během chvilky se vše vrací zpět do hlavního koryta valivé řeky, zvuk houstne, nabere boční proudy a posléze sevalí se vší silou na posluchače, kde jej překvapeného změnou bez pardonu přitiskne silou kytar a řevu až na samotný konec – a to je všechno, skladba zde končí.

Další píseň v pořadí je vlastně po letech první probuzení AS I LAY DYING, a tak také zní. Ukazuje, kolik síly a odhodlání přežít v sobě hudba může mít. „My Own Grave“ je vším, po čem fanoušek léta toužil. Ostrými lokty si dělá cestičku mezi tvrdou hudební konkurencí a dokazuje, že je uvnitř stále to tvrdé metalové jádro. Ale i chlap s tvrdým jádrem má takové ty věci- „city“, takže k pořádným bicím, dravým kytarám a zběsilé basovce patří i vlezlá hlavní melodie.

Lehké zmírnění tempa přichází v podobě „Take What’s Left“. Kompozičně odlišně stavěná věc je zpestřením a zároveň osvěžením alba. Ta odlišnost se projevuje tak, že melodie neulítává do výšek, ale do hloubek, drží se spodních vrstev, kytary hoblují jednu strunu, a až pak se společně s bicími spojí v nasekanou pasáž, kde v pozadí jedou hlubší vokály. Když se připojí jemnější zpěv, nebere na sebe tolik pozornosti, jako v předchozích písních. Celkově asi ničím výrazně neuchvátí, ale přijde mi, že je tahle věc obalena do méně vrstev cukrové vaty, a tak je o něco „stravitelnější“ pro ty, co neholdují zpěvu ve vyšších polohách.

„Redefined“ byl, jak už bylo řečeno, druhým uvolněným singlem, který zafungoval jako nábor do fanouškovských řad a znovu probudil i ty spící metalové Růženky, které zapomněly, že AS I LAY DYING jsou v celé své kráse zpět! Často se opakující verš: „The pain can never be erased, remain and turn it into strength.“ (Ta bolest nemůže být nikdy vymazána, zůstaň a přeměň ji v sílu.), funguje jako mantra pro všechny, kteří si prošli těžkým životním obdobím.

Jedenáctá „Only After We’ve Fallen“ má dokonalé pasáže, v nichž se řízeně drží bicí a melodie kytar za ruku, a přerývavě, ve stejném rytmu, určují čas, kdy se v písni máte nadechnout, a kdy vydechnout. Obzvlášť chválím práci bicích. Navíc zde opět slyším zvukově příbuzné SOILWORKy.

Album uzavírá dvanáctá skladba, která jako poslední hodina a zvonění umíráčku nese symbolický název: „The Toll It Takes”. Jak hudba plyne, Tim Lambesis ještě sype z rukávu poslední myšlenková poselství. Zvuk je syntézou všeho, co jsme na albu již potkali. Nenaleznete zde nic nového a překvapivého. Je to jako epitaf celého alba. Poslední tón kytary je symbolickou tečkou uzavírající část minulosti. Nová – a energická kapitola života AS I LAY DYING se otevírá.