LEPROUS – Pitfalls

Norský „Falco a Mariah Carey v jednom“ – Einar Solberg a jeho LEPROUS tepou v pravidelném rytmu jako zlatá progresivní žíla, a s touto pravidelností na nás hrnou nové, rozhodně na poslech ne zrovna jednoduché nahrávky.

Pokud dosud platilo, že tito Norové bourají strukturu zaběhnutých, fungujících vzorců pro poslech a pro potenciálně pozitivní mainstreamovou metalovou kritiku, album „Pitfalls“ už se nesnaží držet jakoukoli formu. Už od první minuty volá na posluchače: „Rozbité, postavené mimo čas, mimo fyzické tělo. Kaluž nejkalnějšího bahna, ze které Vám dáme napít. Pro formování nového je třeba destrukturalizace starého.“ Mohla jsem napsat recenzi na první dojmy, které mi album poskytlo, ale tím bych Vás ochudila o dobrou polovinu toho, co přichází až po mnohonásobném poslechu. Situaci navíc komplikuje fantastická vokální forma Einara a čistá, vyzrálá kompozitní harmonie na jedné straně, divoké aranžmá a tuctové popové efekty na straně druhé. Jakmile vyšel singl „Below“, kritikové oblékli rukavičky, aby neporanili Einarovi ego. Ten se nechal slyšet, že „Pitfalls“ je temnou zpovědí jeho vnitřního života. Působí vcelku jako arteterapeutický počin, to uznávám. Jenže, protože má Einara každý rád, mnoho kritiků chodí kolem novinky po špičkách a ještě pro jistotu obloukem. Když pominu rozpačité video, které k prezentaci singlu vzniklo, a zaměřím se čistě na zvukovou stopu bez obrazového balastu, „Below“ přesně vystihuje podstatu celého alba, přičemž není ani vlajkonošem ani nejlepším kusem z něj.

Veškeré Einarovy hlasové polohy, možnosti a ohýbání, tvoří společně s obsahem sdělení gró alba. Pak zde máme smutný prvek notně potlačených kytar do pozadí, degradovaných na rytmický podtext a druhé hlasy. O Baardových bicích se lze vyjádřit pouze tak, že slouží jako nenásilný doprovod bez dalších ambicí a překvapení (kromě brilantní výjimky „The Sky is Red“), a to zamrzí. I když si, jako už tradičně, musí udržet pozornost v nesnadné rytmice. Tradičně nejsilnější klávesy a syntezátory se i zde redukují na minimalistický podkres složený z pazvuků a béčkových beatů. Ovšem, mají i své lepší chvilky.

LEPROUS stažení do sebe, úzkostní, limitovaní a stagnující – prezentace ztráty zdravého rozumu a také útlumu, který deprese přináší. Každý má bubáky ve skříni. Když ale hudebník rozhodne, že zrovna chce ignorovat styl, ve kterém je zvyklý se vyjadřovat, a posune se jediným albem zcela mimo osu, většinou to znamená, že musel dostat na světlo něco velmi osobního, co dlouho hnilo pod pokličkou – a teď honem neví, jak to vlastně stravitelně podat publiku. Na tom si už leckteří vylámali zuby. U LEPROUS je tomu tak půl na půl. Bilancování mezi progrockem a elektronickým tanečním popem je už samo o sobě riskantní krok, s ohledem na uši fanoušků, ovšem vzhledem k tomu, jak se poslední roky prezentuje ANATHEMA, LUNATIC SOUL nebo většina současné australské, prog-rockové scény, dostává se novince slušné dávky tolerance a nadšení. Metal to není. Co to je? Je to dobré a podivné, jako slané preclíky polité čokoládou. Skvěle vystavěný artpop se silnými momenty? Rozhodně!

„I Lose Hope“ se nese v odlehčené formě zpěvu, v jemných podkresových bicích a tónech violoncella. Nebýt toho tíživého a odevzdaného textu, byl by to docela úspěšný, romantický hit, nebo podkresová hudba pro reklamu na nový automobil. Jenže je o přežití, nacházení koutku, kde člověk může tiše analyzovat, kolik z původního plánu zbylo, kolik víry se ztrácí, stejně jako paliva z protržené nádrže. Zatímco hlas skáče z pilířů středních poloh nahoru a dolů jak na překážkové dráze, kterým ostatně život je, text písně se opírá o to, jak obtížné je si udržet směr a víru.

Meditativní a ploužící se „Observe the Train“, je poměrně minimalistickým kouskem. Vysoce a měkce položený – co do síly nevýrazný hlas Einara rozkládá mozek na jednotlivé izolované psynapse. Ale pak se melodie rozvine v typický australský progpop a předešlá atmosféra je ta tam. Durové a mollové polohy se prolínají v chytlavém a až nepříjemně vlezlém refrénu, nicméně kromě toho zde vlastně není nic extra opojného.

„By My Throne“ je jistý koncertový hit. Má od začátku dobrý náboj. V detailech je síla a pomalu dávkovaný náboj skladby. Zatímco si Einar hraje s hlasem, nemůžu z hlavy dostat obraz nočních diskoték. Až na to, že by na té diskotéce trsali všichni životem unavení. Boční vokály, sestávají prakticky jen z klouzavého „yeayeayeyeyeej“. Tak daleko, jak se táhnou, tak daleko jsme aktuálně vzdáleni rockové hudbě. Diskotékový hit graduje v basovém dně, kde to zajímavě s bicími rytmicky probublává. Dojem zacykleného tanečního pekla zůstává ještě dlouho poté, co píseň skončí. Zpívám si její refrén často. Zatraceně, Einare!
Zpověď „Alleviate“ je citlivým vydechnutím do not, se vší upřímností a otevřeností. Úleva, kterou Einarovi přinesla, jeho hlas vystřelila o oktávu výš. Kytaristé mezitím stihli posvačit. Aspoň to violoncello něžně infikuje jednotlivé pasáže a předěly slok. Kupodivu, tuhle věc mám vlastně velmi ráda, i když v té jednoduchosti je dost na hraně líbivosti, žánru, usnutí během poslechu, a tak vůbec. I po stém poslechu je pořád dobrá. Ta upřímnost v projevu je uhrančivá a podmaňující. Čert vem zbytek. Laciné popové beaty syntezátorů, chvilková disharmonie v přechodech mezi slokami a nesedící refrén písně „At the Bottom“ si u mě moc kladných bodů neposbíralo. Text je hluboký, ovšem tíhu, kterou v něm cítím, si nedokážu spojit se zvukem, tak, aby spolu korespondovali. To souznění přichází až v druhé polovině skladby. Ale konečně, po nezáživném začátku, přichází dynamika, ohnivý hlasový projev, trochu toho rockového života, vzteku a plně řízených falzetů. Když kapela otevře stavidla energii, mocně se vyvalí stojaté vody a promění tok písně zase v pořádné progové peřeje. Škoda, že jim ona energie rychle dochází a vše se rozlije v další letargii, stagnaci a beznaděj. Až na samotném konci, po instrumentální mezihře, jsou to konečně LEPROUS ve své typické formě, kdy se všechno spojí v epickém a překvapujícím, dobře vyváženém závěru. A najednou se vše perfektně do sebe zapasuje.

Další píseň a další velký skok. Metronom a klávesy piána jsou impulzy, které ve své mollovém ladění připomínají rytmicky pracující kapačku zavedenou do žil. Melancholická a jemná dokonalost, a zároveň vrchol alba, „Distant Bells“ pracuje s několika akordy a letmými doteky tlumených strun violoncella. Einarův hlas je mírný, ale plný emocí, drží se swingového sklouzávání do nižších poloh a typické arytmie, která zde, k tak těžkému textu, přesně pasuje. Kytary pouští z výšek kutálející se perly slz, a pak přijde mohutný nájezd. Orchestrální aranžmá v pozadí udržuje zpěv na místě, jako vojsko svého generála. V tu chvíli ví kytary přesně, kde je jejich místo a úloha. Konec přichází stejně nenápadně, jako začátek. Začínám zvažovat, zda by nebylo lepší album poslouchat programově opačně.
„Foreigner“ je přebytkem minulého alba a skvěle navazuje. Trochu tu působí jako pěst na oko, paradoxně. Ale ta úleva, když uši hmatatelně chytají známý zvuk, kterým „Lepráči“ hýbou publikem na koncertech. Energický rock v tradiční stavbě: úvod, sloka, refrén, sloka, refrén, konec, šlus. Pokud si pánové chtěli pojistit, že jim fanoušci na koncertech budou zpívat, je tenhle hudební příspěvek v rámci desky adekvátní.

A konečně, „The Sky is Red“ – druhý vrchol, na kterém se vážně rozhodujete, jestli zde zůstat, nebo raději rychle sejít do základního tábora. Stále osciluje na pomezí žánrů, ale je držena na lanech nestálého tempa, pochmurného chóru v pozadí a drkotajících, na jednom tónu se držících kytar. Následně se přehoupne přes okraj a celá kompozice spadne do progového údolí, kde už pevně zůstane až do konce – nestálá a hlasově roztěkaná pracuje s nasekanými verši a třese se s bicími v předzvěsti něčeho velkého. Mnohem více najednou vynikne sólo bluesové kytary ve stylu Stevena Wilsona, která konečně dostala vlastní prostor. A jako když někdo náhle zhasne, v půlce přichází na řadu ticho. A tato tichá, vložená věta nese jen pár rozladěných, klouzavých tónů, s nimiž nám z paměti vymaže celou předchozí pasáž. Slyšíte tikot, který vázne a zároveň se mohutně emočně převaluje v elektro-dubstepu s chórem v pozadí. Trošku, jakoby sbor EPICy nebo NIGHTWISH jel zrovna okolo nahrávacího studia a LEPROUS jej nutně potřebovali využít.

Pachuť, kterou za sebou redundantní zvuková stopa zanechává, nás odkazuje k depresím jako takovým. Nezáleží, jak moc se člověku daří a jako moc pokročil na své cestě. Přichází skokem a utlumí vše, co mělo energii. Přitiskne ke dnu vše, co mířilo vzhůru. Veškeré předchozí rozehrané party utne a člověk se zasekne v té samé bažině, jako už tolikrát. Nedůvěra, ztráta naděje, smyslu, touhy, bezpečí. Album „Pitfalls“ je okno do aktuálně otevřené jámy, ve které je uvězněný jeden z mnoha. A my v reálném čase, jako přes oko stíhací kamery, pozorujeme zkoumaný subjekt pod drobnohledem. Ať už nás mate nebo baví, funguje! Možná je „Pitfalls“ trochu Frankensteinovo monstrum, faktem ovšem je, že svou precizností, opravdovostí a profesionálním zpracováním posunul LEPROUS zase o pár kroků vpřed.