SÓLSTAFIR – Endless Twilight of Codependent Love

Jestli je co islandské hudební scéně závidět, tak je to klid, se kterým se interpreti věnují své tvorbě, originalitě a uměleckému růstu. Výjimkou nejsou ani mnoha hudebními styly ovlivnění SÓLSTAFIR. Již pětadvacet let uběhlo od první demo nahrávky a nemůžeme říct, že by členové sklouzli k sebevykrádání a křečovité kompozici nových písní. Je čas si představit nový a očividně silný pilíř jejich postmetalové tvorby s tentokrát anglickým názvem „Endless Twilight of Codependent Love“, dále v článku zmiňovaný zkráceně jen „EToCL“.

Nástupce alba „Berdreyminn“ si pečlivě spočítal sirky v krabičce, než si jednu vzal, zapálil si s ní cigaretu a neovlivněný houstnoucí atmosférou očekávání fanoušků okolo spustil vyprávění nových příběhů.

Vezmete-li roli vypravěče jako výkon zpěváka a mluvčího celé kapely Aðalbjörna „Addiho“ Tryggvasona, pak Vás potěší široká škála způsobů emočního a technického vyjádření, se kterými všechny písně gradují na intenzitě prožitku. Ti, kteří jsou se SÓLSTAFIR ve vztahu již déle, pamatují Addiho překvapivě něžnou polohu hlasu. Přesným opakem je jeho skřípavý postmetalový projev drsného seveřana, který evokuje stejně drsnou a zvrásněnou krajinu Islandu. A někde mezi těmi dvěma polohami vokálu leží hlubiny řízeného rozjímání a také bluesového skuhrání nástrojů.

„EToCL“ počítá s Vaším zájmem a časem, má Vás zpomalit a usadit do křesla. Nemůžete mu proto mít za zlé vleklé kytarové party, táhlé melodie a atmosférické pasáže. Odměnou za pozorný poslech Vám bude nadšení, kolik nápadů album nese. K dobrému zvuku sice jeden vokál, pár kytar a bicí stačí, jako přínosnější se ovšem ukázalo zapojení hostujících nástrojů a jejich vliv na harmonii písní.

Obecně lze brát „EToCL“ jako na jin-jangovou nahrávku. Bez silných výkřiků by nevyzněla něha a smutek, bez sténání a ticha by nevyzněl křik a chrapot. Jin je temná a ženská stránka a té jsou tentokrát ve většině věnované texty alba. Proč zrovna převládl při skladbě nového materiálu motiv ženy? Podívejte se na cover alba. Nese malbu Johanna Baptisty Zweckera z roku 1864. „The Lady of the Mountain“ je personifikace samotného Islandu. Ačkoli se tato malba poprvé objevila v knize islandských lidových příběhů, nikdy nebyla zveřejněna a veřejnost znala pouze černobílou verzi v dřevořezbě, do doby, než byl barevný originál nalezen v galerii muzea Walesu, kde si v tichosti přečkala více než století. Výraz ženy a působivé barvy okolo evokovali hned Addimu cover alba od THE SMASHING PUMPKINS – „Mellon Collie and the Infinite Sadness”, což ovšem nebylo záměrem. Pokud jste milovníci deluxe verzí a vinylů, budete tuto novinku milovat.

Bez intra, rovnou tak, jako byste vlezli do malého zakouřeného a navíc špatně osvětleného klubu, najíždí hbitější kousek „Akkeri“ a těžký zvuk kytar Vás už nepustí ke slovu. Rychlé a proměnlivé tempo, vysoký chraplavý hlas i silný podklad baskytary působí jako splašený kůň (Nebo spíš islandský pony?). Je to příjemné, ovšem docela známé kompoziční schéma, aspoň do chvíle, než objevíte detailní práci s intenzitou tónů, hlasitostí a harmonickými přechody do ticha. Pocitově je z jedné písně hned několik a prostoje mezi rychlejšími pasážemi zanechávají dojem naprosté dezorientace v čase.

I když pomalé písně pro dlouhé zimní večery převažují nad „rockovějšími“ hity, výraz je bližší starým nahrávkám kapely. Do romantiky mají totiž sakra daleko. Atmosféra megahitu „Fjara“ z roku 2011 se lehce ozývá v několika momentech a připomíná vztah krásy a nebezpečí, nože a srdce. Rozdíl nových a citlivých balad oproti Fjaře je v tom, že nedrží strukturu refrénů a slok, navíc roztahují čas na více než 7 minut délky, tím pádem nemohou aspirovat na rádiové hity.

Téměř devítiminutová „Drýsill“, v překladu „Démon“, je o síle člověka, v tomto případě ženy, která se vlivem špatně investované víry a lásky dostane do „klece“ vlastní zmučené mysli, kterou její věznitel plně ovládá. Zatímco on sílí a krmí se na jejím rozpolcení a ztrátě lidskosti, ona slábne a poddává se temnotě. Když už je téměř na dně, nachází sílu se z těch temnot prodrat zpět na světlo, a tu nejsilnější zbraň, obranný val i silné vojsko nachází v sobě samé. Táhlá post-rocková balada s převážně čistým zpěvem a místy dvojhlasem Addiho, nestojí ani na silných riffech nebo dechberoucí melodii. Je jednoduchá, ale temná. Máme trochu nevýhodu, že Islandština není náš mateřský jazyk, přesto má způsob vyprávění příběhu svou sílu, která působí i na nás, cizince. A když se kytary s bicími pustí do klusu, stačí zavřít oči a nechat se vyvést vysokou mollovou linkou zpěvu z temných stínů až ke světlu svobody.

Sedmiminutová „Rökkur“ ještě přitíží atmosféře tesklivou melodií houslí, piána a fagotu. Ano, čtete správně. Nevím, jak na to přišli (Možná opisovali od Stevena Wilsona?), ale když se nad tím zamyslím, fagot je výborným nástrojem reprezentujícím izolaci a osamění. I po několikanásobném poslechu nadšeně kvituji s jakou naléhavostí, intenzitou emocí a různorodostí stylu vyprávění Addi dělá z tohoto kusu skutečný klenot.

Do řady líbivých melodických příspěvků kapely patří i kratší kompozice „Til Moldar“, ploužák pro poloprázdné duše s lehce progovým nádechem a zpěvem jemným jako čínské hedvábí.
Další z variací na téma je „Her Fall From Grace“, jediná píseň s anglickým textem. Pro Addiho bylo důležité tento silný příběh předat dál. Vypráví o smutku a bezmoci pozorování svých blízkých upadat do nemilosrdné náruče duševní nemoci. Tato forma pomalé sebevraždy je o to horší, že se postižený izoluje vesměs dobrovolně na základě vyvolaného odporu a ztráty zájmu druhých. Píseň je o pomalém rozkladu esence člověka a smutku tento proces doprovázejícím. Stavbou a technikou není bohužel tolik zajímavá a její důležitost tak stojí na sdělení.

Oproti předchozí a lehce uspávající písni, „Dionysus“ působí jako příjemný flashback do blackmetalem protkaných časů, kdy SÓLSTAFIR drtili v tempu naše reprobedny drsným skandinávským zvukem, ostrým a skřípavým zpěvem a zastřenými kytarami. Nejsilnější slovo má podkresová melodie a samozřejmě vokály. Kytary si tentokrát neberou pro sebe více prostoru, než jim sluší. Pasáže koncentrovaného hluku jsou kratší, záživnější a dobře vyplňují mezičas.

Rozmanitá „Alda Syldanna“ opět přetéká naléhavostí, nicméně zajímavým prvkem k vyzdvižení jsou hlavně kytarové pasáže a práce s melodickým tématem. Kombinuje dvě nálady, pro sloky a refrén. Po vší té předchozí depresi příjemně nakopává a má konečně ten správný náboj pro vznik potenciálního rádiového hitu.

Ten feeling plouživého bluesu dosahuje svého vrcholu v písni „Or“, asi nejvíc rozpolcené věci, u které se ze svádivého ploužení v 12/8 rytmu dostanete od klavírní předehry a tlumených tóny strun amerického bluesrocku k trýznivé sebereflexi a melancholií à la „Fjara“ v 4/4 rytmu. A skvěle to funguje!

„Úlfur“ uzavírá sbírku potemnělých balad ve standardním čase alba a ze začátku slibuje návrat k drsnějšímu metalovému zvuku. Jenže čím dál víc zpomaluje a balancuje na hranici postmetalu a umění svící a vonných tyčinek. V momentě umí pohladit na duši, pak se zase nepřítomně ztratí. Kdo se raduje, že ještě trocha toho metalu zbyla na závěr, tak je ho vážně jen troška. Zlomek jej naleznete v bonusovce „Hrollkalda Þoka Einmanaleikans“, ale druhá bonusová „Hann For Sjalfur“ už je čistě odpočinková a uspávací romantická záležitost. Poslech písní z ostrova ledu, mechu a černých pláží tak končí na melancholické notě.

„Endless Twilight of Codependent Love“ sice díru do světa neudělá, ale standardně nabízí to nejlepší z aktuálního magického kotlíku SÓLSTAFIRů a celkový dojem je více než uspokojivý a rozhodně v dnešní uspěchané době nás dokáže zastavit, utišit a nechat rozjímat nad skvělou hudbou.